Jeff Waters je věrný. Ne, nemluvím teď o věrnosti v lásce, to se asi nedá tvrdit u rozvedeného chlapa, který dával veřejně najevo svou nenávist k bývalé ženě. Nejde mluvit ani o věrnosti v hudebnických partnerstvích, neboť v jeho skupině se spoluhráči střídají jako mouchy na lejně. Na mysli mám věrnost thrash metalu a jménu ANNIHILATOR, pod kterým výhradně se tento kanadský hudební tvůrce, kytarista, a, nesmíme zapomenout, i zpěvák, prezentuje již od roku 1989, kdy se na světlo prodral debut "Alice In Hell". Hadrová panenky se od té doby stala symbolem kontrastujícím s často morbidními maskoty, kterými se metalová scéna jen hemžila. Jistě, temnou agresi v sobě skrývá i ten kus hadru, odráží totiž všechny atributy hudby ANNIHILATOR. Není to milá panenka k mazlení (to se jen tak naoko tváří), ve skutečnosti kouše a pořádně. Má v sobě totiž skrytou důraznost riffů stavěných nezaměnitelným rukopisem Jeffa Waterse. Když k tomu přidáme silný melodický potenciál, cit pro akustické pasáže a výbornou instrumentaci, nebyla úspěšnost debutu nijak překvapivá. Na dvojku "Never, Neverland" tak už čekaly zástupy nedočkavých fanoušků. A Waters je nešetřil, shodil na jejich hlavy materiál lepkavě přilnavý, který okamžitě prosakoval pod kůži a v krvi thrash fanoušků působil jako extatická droga.

Hned od úvodní "The Fun Palace" šlapají ANNIHILATOR jako švýcarské hodinky a Jeff prokázal schopnost obklopit se muzikanty vskutku prvotřídními, což do jisté míry kontrastovalo s jeho egocentrickou osobností. Vždyť později sám přiznával, že jako skupinu viděl pouze sám sebe a dost sobecky nenechal ostatní do ničeho mluvit. Málokterý z jeho spoluhráčů se s rolí námezdního hráče spokojil, takže výsledkem byly neustálé změny sestavy. "Never, Neverland" tak už nenazpíval vychvalovaný Randy Rampage. Nový vokalista Coburn Pharr byl však náhradou důstojnou, ba co víc, oplýval velmi důrazným a dynamickým projevem, který do kulis ostrých rifů perfektně zapadal. Změna se udála i na postu druhého kytaristy, kterého Waters vždy tak trochu odsuzoval do role statisty. Kytarové orgie si usurpoval sám, ale těžko mu to někdo mohl mít za zlé, vždyť chrlil jednu vyhrávku za druhou a do tehdy značně chrastivého thrash stylu přinášel svou typickou ve výškách bloudící heavy kytaru, kterou si jako spoluproducent zvýrazňoval charakteristickým až zvonivým zvukem. Proloženo i akustickými vložkami tak vznikla kompozice "Never, Neverland", která (byť to samotný Jeff už v bookletu vyvracel) působila i po stránce textu jako "Alison Hell part 2". Jistá epičnost této kompozice však byla vyvážena tím, že se ANNIHILATOR projevili i jako vrhači přímo letících střel. Protipól tak tvoří skladby jako "Stonewall" nebo až parodicky veselá "Kraf Dinner", ve které netypický text oslavuje lásku k jídlu. Po lyrické stránce je to ostatně "od čerta k ďáblu", ve skladbě "Reduced To Ash" došlo dokonce na značně tendenční text popisující vizi planety po nukleární katastrofě.

To, co Jeffovi zbylo ze sestavy úvodního alba, byl perfektně šlapající rytmický dvojzápřah Wayne Darley a Ray Hartmann, který udržoval neustálou dynamiku skladeb. Watersova obliba v kontrastech pak vytvářela skladby velmi barevné ve výrazech a proměnlivé co do tempa, jako příklad můžeme vzít třeba bravurní otvírák "The Fun Palace" s častými záseky tempa, "Road To Ruin" s téměř speedovými pasážemi, "Sixes And Sevens" s akustikou prostoupeným náladovým úvodem a úderně pochodovým rytmem nebo již zmíněnou prokombinovanou titulní skladbu. A v podstatě bychom mohli vyjmenovat téměř celé album, neboť tvrdé a rychlé nářezy se neustále střídají s odlehčenými mezihrami a sóly, ostré riffování je často zastaveno třeba jen několika akustickými tóny jako v "Imperiled Eyes". Posluchač zkrátka nemá chvilku oddechu. Snaha nasypat do fanoušků co nejsilnější materiál vedla Waterse dokonce k oprášení úderné skladby "Phantasmagoria", která pocházela ještě z dema 1986 a snad až překvapivě přirozeně do nového materiálu zapadla. To, že se Jeff nebál i poněkud krkolomných postupů, však nevyznívalo nikterak násilně, naopak se projevila jistá přirozená samozřejmost, která vyvěrala i z těch nejdivočejších pasáží.

Jeffův specifický skladatelský rukopis, cit pro vyváženost mezi tvrdou agresí a melodikou společně s na tehdejší dobu velmi vydařenou produkční a zvukovou stránkou vytvořily dílo vskutku nezapomenutelné. Waters měl pak v následných letech velmi těžkou pozici, neboť další očekávání fanoušků nebyla malá. Jeho obecně šťastná ruka na angažování spoluhráčů však trochu zaváhala výběrem šišlajícího Aarona Randalla, který na třetím albu "Set The World On Fire" přispěl k jistému vyměknutí celkového výrazu a odsoudil ANNIHILATOR k ochabnutí zájmu příznivců tvrdého thrash stylu, kteří v té době navíc houfně přecházeli k vyznavačům paní smrtky. Následné Jeffovy "sólovky" pak byly přijaty celkem chladně. "Never, Neverland" se tak stalo albem, které v očích mnoha fanoušků zůstalo vrcholným počinem ANNIHILATOR a status díla patřícího do zlatého fondu thrash historie si dnes asi málokdo troufne zpochybnit.